Zajímavosti z řemesla výroby ručního papíru

Velkolosinská papírenská manufaktura je dnes se svou několikasetletou tradicí nepřetržité ruční výroby skutečnou "pamětnicí" a současně i ojedinělým zdrojem řady zajímavých informací o vývoji výrobní techniky. Jako technická památka například udržuje dodnes v chodu několik technologicky i technicky velmi zajímavých zařízení, ve výrobním procesu stále využívá řadu tradičních pomůcek a poznatků minulých generací.

Samotné řemeslo ruční papírenské výroby a jeho výrobní technika má rovněž na evropském kontinentu i u nás velmi bohatou tradici, v níž lze najít mnoho zajímavostí, dnes již mnohdy zcela zapomenutých. Na tomto místě budeme postupně přinášet právě tyto zajímavosti nejen z minulosti velkolosinské manufaktury, ale také ze života ve starých papírnách, tak jak je někteří z našich předchůdců zaznamenali.

Ze starých, dnes již zažloutlých amatérských fotografií, které byly pořízeny v losinské papírně záhy po 2. světové válce, tedy přibližně před 60 lety, nabízíme zajímavý pohled na tehdejší pracoviště v papírně.
Vařák
Ruční výroba papíru z technologického hlediska i tehdy byla velmi náročná. Zejména zpracování a příprava vstupní suroviny - starých hadrů a textilních zbytků - patřila k nejtěžším pracovním operacím. Vyčištěné, roztříděné a na drobné kusy rozřezané hadry se vařily s vápnem za zvýšeného tlaku a teploty v otáčejícím se vařáku, který byl do papírny pořízen v roce 1896. Teprve takto připravená hadrovina se dále upravovala a zpracovávala ve výrobním procesu. Parní vařák byl v losinské papírně v provozu až do roku 1965, kdy došlo k nahrazení již nevyhovující hadrové suroviny čistým bavlněným vláknem, tzv. lintersem.

Čerpání papíru, r.1947
Stěžejním pracovištěm výrobního provozu vždy byly a dodnes jsou tzv. čerpací kádě. V losinské papírně jsou v současné době v provozu dvě, i když např. kolem r. 1820 pracovaly celkem čtyři. Právě na tomto místě vznikají jednotlivé listy ručního papíru nabíráním, tzv. čerpáním papíroviny na čerpací formy (čerpací síta).

Sušárna, r.1947
Sušení papíru bylo ve starých papírnách velmi odpovědnou činností, neboť na kvalitě a dodržování pozvolného sušení archů papíru byla velmi závislá výsledná jakost hotového papíru. Pohled do starých půdních sušáren ukazuje způsob tradičního sušení jednotlivých listů již vylisovaného, ale stále mokrého či naklíženého papíru. Archy se volně rozvěšovaly na sušáky zhotovené z žíněných provázků, později i dřevěných latí. Sušárny byly umístěny v půdních, zpravidla několikapatrových prostorách starých papíren a samotné sušení probíhalo jen přirozeným prouděním vzduchu za normální venkovní teploty.

Kalandr, r.1947
Hlazení papíru je jednou z posledních operací celého pracovního postupu výroby. V minulých staletích prošlo zajímavým technickým vývojem. Papír se totiž v nejstarších dobách hladil ručně, ponejvíce kamennými (achátovými) hladítky. V 17.století byla tato činnost "zmodernizována" pomocí mechanického kladiva nadzvedávaného vodní silou. Údery železné palice byly pěkně vyhlazeny celé složky, tzv. knihy papíru. Teprve v 18. století se v evropských papírenských manufakturách objevil nový vynález - kalandr neboli žehlička. V naší papírně železnou palici ke hlazení papíru nahradil kalandr v roce 1883. Výrobek kdysi slavných sobotínských železáren rodiny Kleinů je dodnes v provozu. Papíry se na něm hladí po jednom a po každé straně zvlášť. Listy se pokládají na lepenkovou podložku a hladí se za studena mezi dvěma otáčejícími se kovovými hladícími válci.